Miloslav kardinál Vlk ke svěcení nového biskupa

Nový plzeňský biskup

To je titulek, který v uplynulém víkendu otevíral řadu pěkných mediálních článků, seznamujících s mimořádnou událostí v plzeňské katedrále sv. Bartoloměje – svěcení biskupa pro tuto diecézi.

„První svěcení“, hlásaly články. Krásný gotický chrám, jehož stavba stojí na plzeňském náměstí již pár set let,  je katedrálou teprve 23 let od r. 1993, kdy byla zřízena plzeňská diecéze.

Hlavní část jejího území patřila do té doby jednak do pražské diecéze – Plzeňsko, Chebsko, Sokolovsko- jednak do českobudějovické diecéze – Klatovsko, Chodsko. Z obou oblastí to měli kněží daleko za svými biskupy, pastorační cesty biskupů trvaly do nejvzdálenějších farností diecéze dvě až tři hodiny. To byl v podstatě hlavní důvod, proč se biskupové České biskupské konference v roce 1993 rozhodli požádat papeže Jana Pavla II. o zřízení nové diecéze. Prvním biskupem nové diecéze jmenoval tehdy Svatý otec Mons. Františka Radkovského, který byl původně vysvěcen jako pomocný biskup pro pražskou arcidiecézi v roce 1990. Před svým jmenováním působil řadu let jako kněz právě v západních Čechách.

Krátce po vzniku plzeňské diecéze byla podobným způsobem rozdělena i olomoucká arcidiecéze a vznikla arcidiecéze Ostravsko-opavská, takže dnes je v Čechách a na Moravě 8 římsko-katolických a jedna „východní“, řecko-katolická diecéze pro celou republiku.

V čele každé diecéze stojí diecézní biskup, a pokud je to zapotřebí, může papeže požádat o pomocníka v pastorační práci, o světícího biskupa, jako je tomu v pražské a olomoucké arcidiecézi. Každý diecézní biskup má pro řízení diecéze k ruce ještě svého zástupce s řadou kompetencí - generálního vikáře.

Biskupové jsou nástupci apoštolů. Kdyby se byla od začátku dějin církve vedla důkladná evidence dalšího vzkládání rukou, mohl by si dnes každý biskup snadno sestavit svou „biskupskou genealogii“ a ukázat, od kterého z apoštolů jeho biskupské svěcení pochází. To není jen otázka historie, ale „posloupnosti“. Apoštolská, biskupská moc, kterou Kristus předal svým dvanácti, se od té doby předává, tak jak jsme to viděli v Plzni při svěcení, vzkládáním rukou až do dnešní doby. A tento „duchovní proud“ jde dějinami nepřetržitě od Krista až do dneška. Proto podstatným úkonem svěcení nového plzeňského biskupa mons. Tomáše Holuba bylo vzkládání rukou hlavního světitele pražského arcibiskupa kardinála Dominika Duky. S ním podobně vzkládali ruce ještě dva spolusvětitelé, aby byla bezpečně zajištěna platnost tohoto úkonu svěcení, totiž předchůdce v úřadu a první biskup diecéze František Radkovský a řezenský biskup Rudolf Voderholzer. Jeho předchůdce řezenský biskup sv. Wolfgang totiž v 9. století dovolil, aby se Čechy - i přes odpor kanovníků - oddělily od jeho diecéze a aby byla v r. 973 založena v Čechách nová diecéze.

Takže biskupské svěcení v Plzni bylo i velkou mimořádnou historickou událostí začlenění biskupa Tomáše do tohoto dějinného duchovního proudu života všeobecné církve. Účastnilo se mnoho, mnoho kněží, opatů i biskupů. Když šli z františkánského kláštera přes náměstí průvodem do katedrály, byl to úžasný pohled. Tento průvod naznačoval důležitost toho, co se tu děje.

Obřad svěcení biskupa, stejně jako svěcení kněží či udělování svátosti biřmování se koná ve mši sv. a průběh obřadu se řídí podle „Ceremoniale“, knihy obřadů, které koná biskup.

Protože každého biskupa jmenuje papež, nástupce apoštola Petra, ptá se světitel nejprve, zda mají jmenovací dekret. Ten je pak všem ukázán a přečten - a obřad může začít.

Světitel se nejprve ptá kandidáta svěcení, jestli přijímá tuto svátost plnosti kněžství svobodně a dobrovolně a jestli přijímá i všechny závazky vyplývající z této svátosti.

Po kladné odpovědi se na začátku obřadu zpívá hymnus, modlitba k Duchu svatému, který je vlastním „udělovatelem“ všech mimořádných Božích darů. A litanie ke všem svatým – vyprošování pomoci celého nebe.

Po podstatném úkonu vzkládání rukou, po konsekrační modlitbě a po pomazání křižmem, předává světitel evangeliář, symbol a „nástroj“ biskupského poslání. A pak jsou mu předávány „insignie“ jeho biskupského úřadu, pektorál (náprsní kříž), solideo, červená čepička, kterou biskup odkládá jen před Nejsvětější svátostí při mši sv. Překlad toho názvu je „pouze Bohu“, tzn., že se snímá pouze před Bohem. Dále mitra, tradiční, z počátku církve pocházející přikrývka hlavy, a nakonec diecézní biskup předává svému nástupci berlu, pastýřskou hůl, která je znamením pastýřského, biskupského úřadu. Předávaná plzeňská berla pochází z dědictví papeže Jana Pavla II..

Takto „vybaveného“ biskupa uvádí světitel na biskupské sedadlo, na sedes, a nově posvěcený biskup se jako hlavní celebrant ujímá sloužení bohoslužby.

Svěcení jsou úkony, které předávají moc, modlitby, které vyprošují to, co se předává, vnější znamení, vzkládání rukou a pak insignie - viditelná znamení biskupského úřadu.

Kromě vylíčení toho podstatného - vlastního liturgického obřadu svěcení, je nutné připomenout atmosféru a společenský kontext celého velkého obřadu. Nebyla to jen církevní záležitost, ale žilo tím celé město, představitelé veřejného života, úřadů, podniků. Odcházející biskup František totiž za 23 let své služby vybudoval úzké vztahy mezi církví a veřejností, společností a městem, mezi vedením města, magistrátem i vedením kraje, i mezi oblastí kultury i mezi podniky. Řada jejich představitelů se této slavnosti zúčastnila.

Biskup František zprostředkovával i kontakt mezi městem, pivovarem a Vatikánem. V některých úřadech Vatikánu znají plzeňské pivo.

I když tyto duchovní záležitosti nejsou nikterak v popisu úkolů českého velvyslance u Svatého Stolce, přece ztitulu dobrých vztahů k diecézi se soukromě účastnil této slavnosti i pan velvyslanec JUDr. Pavel Vošalík, byť zůstal poněkud inkognito a nebyl veřejně představen.

Tak odcházející biskup František připravil velice příznivou půdu pro přijetí svému nástupci biskupu Tomášovi. Celá slavnost, která byla pochopitelně hodně soustředěna na nového biskupa, byla nesena tím, co tu vybudoval biskup František.

Tak se ukázalo, že i chudá diecéze – po stránce ekonomické i duchovní – může být pro společnost velkým požehnáním a přinášet impulzy pro veřejný, civilní život a plnit tak své vlastní poslání – sloužit společnosti.

kardinál Miloslav Vlk

Foto: Zdroj - Česká biskupská konference, autor: Markéta Jírů