3. května 2021
Z našich služeb
Pracovnice Charitní pečovatelské služby Blovice, Spálené Poříčí jsou u svých klientů z řad seniorů nebo zdravotně handicapovaných jako doma. A to téměř doslova. Pravidelně zajíždějí do domů s pečovatelskou službou nebo do domácností a pomáhají zde lidem se stravováním, hygienou, nákupy či domácím úklidem. Co se však za poslední rok změnilo? S vedoucí Zdenkou Palackou o každodenní službě druhým i o výzvách, které musely pečovatelky zvládnout, aby mohly být lidem v těžkých časech ještě blíž.
Vztah mezi klienty a pečovatelskou službou se ještě prohloubil hned po vyhlášení prvního nouzového stavu na jaře minulého roku. „Mnohem více si námi chtějí podívat, trávit s námi více času, chtějí nás u sebe. Svěřují se nám se svými obavami a otázkami. Potřebují se vypovídat ze svého trápení, z osamění. Charitní pečovatelská služba funguje trochu jako rodina, zajímáme se o potřeby našich klientů, řešíme, co jim schází. I lidé, se kterými jsme se vídali jen na chodbě a nemáme s nimi smlouvu, nás začali zvát domů,“ ilustruje Zdenka Palacká změnu situace.
Změnil se i rozsah pomoci. Většina lidí, k nimž pečovatelky zajíždějí, si například dříve nakupovala sama. Už rok se však tito lidé spadající do nejvíce ohrožené skupiny obyvatel musí obávat nákazy, a tak jim pracovnice služby nákupy dovážejí. Charitní pečovatelská služba se stará i o covid pozitivní pacienty v jejich přirozeném prostředí. Znamenalo to proškolení celého týmu v zacházení s ochrannými obleky a dalšími pomůckami i jejich neustále doplňování. Pro pečovatelky při tom hraje svou roli i čas navíc, který věnují oblékání a svlékání použitých ochranných obleků, zejména v nejvíce vytížené době okolo podávání snídaní a obědů. Pokud nebylo v domě příhodné místo na chodbě, převlékaly se v zimě i při mrazech u služebního vozu.
Moment kritického vytížení služby nastal ve chvíli, kdy samy onemocněly dvě ze šesti pracovnic. Charitní služba však v žádném případě nechtěla omezit péči o své klienty. Podařilo se jí obsloužit všechny za cenu mimořádného pracovního vypjetí oslabeného týmu. „Jsme hodně vyčerpané,“ uvádí Zdenka Palacká. I ona sama nemoc prodělala. „Jsem spíš tvrďák, ale tehdy jsme si poprvé připustila, že je zle,“ vzpomíná na náročný průběh onemocnění. Přestože se z počátku snažila vypomáhat kolegyním alespoň s plánováním směn, musela i od této činnosti na čas ustoupit. „Člověk v tu chvíli musí svůj život přehodnotit,“ říká matka tří dětí. Do nemocnice nakonec nemusela, ale ještě dnes jí bolí plíce při chůzi do schodů. Podobné štěstí nemělo deset klientů služby, kteří se z nemocnice už nevrátili.
V náročné době však pečovatelky se svými klienty zažívají i chvíle radosti a naděje. „Starali jsme se o paní, která byla po úrazu zcela nepohyblivá, upoutaná na lůžko. Vstupovali jsme za ní v ochranných oblecích, protože byla také covid pozitivní,“ vypráví Zdenka Palacká. „Snažili jsme se ji rozpohybovat. Přes všechny obtíže strašně zabojovala a nyní už dokáže slézt z postele a udělat si snídani. Bojovala spolu s námi, stále opakovala: ‚To dáme, to dáme!‘ Řekla jsem jí: ‚To víte, že to dáme!‘ A dali jsme to.“
Připravil Petr Šimek
Článek vyšel v upraveném vydání v příloze Caritas Katolického týdeníku (číslo 11/2021).
