8. října 2024
Z našich služeb
V Terénní krizové službě Diecézní charity Plzeň pracuje tým krizových interventů, kteří vyjíždějí poskytovat podporu lidem, jež postihlo náhlé neštěstí. Dva z nich nedávno poskytovali krizovou intervenci dětem v domažlické základní škole, kde došlo k pobodání spolužáků. S Danielou a Jakubem nejen o tomto případu, ale také o tom, co je vlastně krizová intervence? Při jakých tragických událostech poskytují podporu? A jak se účast při krizích promítá do jejich osobního života?
Pracujete v Terénní krizové službě a mluví se o vás jako o krizových interventech. Jak byste obyčejnému člověku vysvětlili, co to ta krizová intervence vlastně je?
Jakub: Krizová intervence je poskytnutí akutní psychické podpory po nějaké náročné nebo těžké životní události. Může to být změna, ztráta, volba, to jsou nejčastěji udávané důvody, které způsobí krizi. Může to být ztráta někoho blízkého, partnera, možností je mnoho, protože krize je subjektivní, náročná situace může člověka zasáhnout více či méně. Jsme tu proto, abychom lidem pomohli krizi zvládnout, podpořili je.
Daniela: Krizovou intervenci si můžeme přeložit i jako první psychickou podporu v náhlé situaci, která člověka zasáhne. On ji nečeká, nemůže ji předvídat, nemůže se na ni připravit. My mu v tu chvíli můžeme nabídnout podporu, jak tu situaci nebo bolest lépe unést.
Při jakých krizových událostech asistujete?
Daniela: Nabízíme lidem podporu v různých těžkých situacích, jako je například náhlé úmrtí blízkého člověka po dopravní nehodě nebo spácháním sebevraždy nebo z různých zdravotních důvodů. Dále poskytujeme podporu při různých krizových situacích, kdy dochází k přírodní katastrofě, jako jsou například povodně, požáry, tornáda. To jsou krize většího rozsahu. Poskytujeme ale podporu i při individuálních krizích, ať už jsou to problémy v rodině, nebo psychické problémy, které mají aktuálně větší projev.
Jakub: Pracujeme vždy s jednotlivci, nepracujeme například s partnery. Může nastat situace, kdy se řeší partnerské vztahy, což může být velká krize, ale nepracujeme s oběma partnery. Jde o to, aby tam nedocházelo ke střetu zájmů.
Jaké krizové události, k nimž jste byli povoláni, už nikdy nezapomenete?
Jakub: Vybavuji si jednu, která mě asi nejvíce zasáhla. Bylo to asi rok poté, co jsem byl tady v týmu krizových interventů. Jednalo se o paní, která z důvodu tragické události přišla o svého manžela a zůstala sama na dvě děti v neznámém prostředí. Byl u ní i problém s jazykovou bariérou, takže to pro ni byla velice náročná situace. Navíc viděla na fotografiích tělo svého mrtvého manžela. To ještě umocnilo její krizi, byla v cizím prostředí, neměla se, o koho opřít, na koho se obrátit. Byla zde sama jen s dětmi. Nakupila se tedy spousta věcí dohromady, byla velmi plačtivá, i pro mě samotného bylo velmi náročné držet profesionalitu, i mě to bylo velmi líto. To je jeden z příběhů, které asi nikdy nezapomenu. Obecně podpory pro pozůstalé jsou pro mě nejnáročnější. Umím se ale potom dobře ošetřit, mám své aktivity, které mi pomáhají si tyto situace nepřipouštět a práci zvládat z dlouhodobého hlediska.
Daniela: Hlavou mi běží asi tři příběhy. Ten první je takový, že nás paní policistka požádala, abychom byli přítomni při sdělení informace synovi, že jeho maminka spáchala sebevraždu. Neměl moc dobré vztahy s tatínkem. Byli jsme přítomni, abychom mohli chlapce po šokující zprávě podpořit. Pak mě napadají případy náhlých nečekaných úmrtí, kdy se jednalo o malé děti. Byli jsme podporou pro pozůstalé a další členy širší rodiny, kteří se tu informaci v tu chvíli dozvěděli. Pak mám ještě jeden příběh – starší paní žila s dospělým synem, jeho ztráta ji velmi zasáhla a my jsme ji prováděli obdobím truchlení. Viděli jsme v čase, jak se snaží bolest zvládnout a žít dále.
Ovlivňuje práce v krizových situacích váš vlastní život? Co vám dává a co vám bere?
Jakub: Snažím si ty příběhy nepřipouštět a dělat ve volném čase nějaké aktivity, které mě baví. Je fakt, že člověk po náročných případech krizí u lidí, u kterých intervenujeme, pohlíží na nějaké situace jinak. Ať už jsou to změny v životě, problémy v rodinných vztazích. Často chybí podpora od rodiny, pak si říkám, že by bylo dobré si tu svojí rodinu držet pohromadě, udržovat vztahy. To, co se děje klientům, se pak může stejně tak stát i mně. To mě ovlivňuje v tom dobrém, je to dobrá prevence proti událostem, které můžou nastat. Co se týče negativního, tam mě nic nenapadá. Pouze z pracovního hlediska jsou náročné služby na krizové lince, kam si kdokoli může zavolat nonstop.
Daniela: Těžké životní příběhy, se kterými se v práci potkáváme, mi pomáhají více si vážit základních životních hodnot – vztahu ke zdraví, podpory v blízkém okolí, přátelů, rodiny, pomáhají mi prohloubit vděčnost za hodnoty, které máme v životě a můžeme je brát jako samozřejmost, ale samozřejmostí nejsou. Učí mě vděčnosti a pokoře. Abychom tu byli pro lidi, snažíme se pečovat i o své duševní zdraví, psychohygienu. Každý máme své mechanismy – sport, pobyt v přírodě, upevňování přátelských vztahů, vztahů v rodině. Záleží i na pracovním zázemí, pomáhá nám lépe zvládat náročné situace. Vycházíme si vstříc, vzájemně s kolegy jsme si podporou. Mluvíme o příbězích a sdílíme, co je pro nás těžké i v rámci supervizí.
V poslední době jste pomáhali po útoku v Domažlické základní škole, kde jedna z žaček pobodala své spolužáky. Můžete nám prozradit, jak pomoc v takové situaci probíhá?
Daniela: V takových situacích nás může kontaktovat vedení školy nebo někdo z policie. Přijíždíme na domluvené místo. Na škole jsme se setkali nejdříve v rámci odborného týmu se zastoupením školy i dalších odborníků a pobavili jsme se, jak budeme dále postupovat. Následně jsme šli do třídy, kde došlo k té události, představili jsme každý svou nabídku pomoci. Každý jsme měli nějaké zázemí, ať už to byl kabinet, nebo třída, kde jsme mohli poskytovat individuální podporu žákům, kteří chtěli pomoc využít. Dále jsme nabízeli pomoc a podporu i pedagogům nebo rodičům dětí.
Využívali děti vaší pomoc?
Daniela: Mluvili jsme s několika žáky, kdy jsme probírali, co oni chtěli sdílet, jak tu situaci prožívali. Reagovali jsme na konkrétní potřeby, emoce byly různé.
Jaké byly ty emoce, které potřebovaly děti sdílet?
Daniela: Hodně se to míchalo. Hodně se objevovaly pocity vinny nebo nepochopení, proč se to vlastně stalo, proč ta žákyně takto reagovala, co ji k té reakci vedlo. Dále se objevovaly pocity ztráty bezpečí v prostředí školy. Co se teď bude dít? Vrátí se žákyně, která takový čin udělala? Také lítost, smutek, strach o ostatní spolužáky, kteří byli svědci nebo byli přímo zasaženi.
Jakub: Byly tam také obavy, co teď bude s žačkou, která zaútočila na své spolužáky. Hodně vyvstávaly otázky, co teď bude?, proč se to stalo?, jsem v bezpečí? Byli vyděšení, šokovaní, nedokázali to ještě zpracovat. Bylo to náhlé a nečekané. My jsme na místě byli den po události, ale tyto emoce budou docházet ještě postupem času. Převládaly praktické otázky a mapovaní zdrojů opory – na koho se mohou obrátit. V šoku člověk obvykle vidí tunelově, nevidí, co je kolem, takže jsme se pro ně snažili zmapovat možnosti, které pro sebe mohou využít, a situaci tak zpracovat. Pomohli jsme jim uvědomit si, co se stalo a co mohou dělat pro to, aby to zvládli dlouhodobě a sami.
Myslíte si, že budete s některými dětmi ještě v kontaktu, nebo je ta situace už ukončena a není třeba další pomoc?
Jakub: Nechali jsme na nás kontakty, protože úzkost se ještě může dostavit časem. Rozhodně další pomoc nezavrhujeme, ale nedokážeme říci, kdy a v jakém měřítku bude třeba. Jak kdo krizi zpracuje, je individuální.
Už jste se s nějakým podobným činem, po němž jste vyjížděli do terénu, setkali?
Daniela: Máme za sebou pár takových výjezdů. Hodně nás využívaly střední školy, které prožívaly náhlé nečekané situace. Už máme několik zkušeností s žáky a pedagogy, kteří se potřebují v takové situaci zorientovat, nějakým způsobem ošetřit zasažené. Zasahovali jsme například v jedné škole, kde došlo k náhlému úmrtí žákyně.
Jakub: Byly jsme poskytnout psychickou podporu pro spolužáky a ostatní děti, které jí znaly, pro kamarády z jiných tříd. Nedošlo tam k útoku, zemřela z jiného důvodu. Probrali jsme třeba i to, jak uctít památku té spolužačky.
Daniela: Zkušenosti spolupráce s pedagogy nebo vedením školy jsou moc pozitivní. Komunikace probíhala vždy na velmi lidské i profesionální úrovni.
Jakub: Byli vždy vděční za naši pomoc.
Terénní krizovou službu je možné sjednat na telefonu 777 167 004 nebo na e-mailu krize@dchp.charita.cz.
Více o Terénní krizové službě ZDE.
Připravil Petr Šimek
