7. července 2021 Aktuálně

Hospodin mě oslovil jménem

Rozhovor s ředitelem Diecézní charity Plzeň Jiřím Lodrem vychází při příležitosti jeho šedesátých narozenin připadajících na 11. července. 

Jiří Lodr je dobře známou osobností naší diecéze, zejména díky svému působení v Diecézní charitě Plzeň, jejímž ředitelem je již dvacátým osmým rokem. Jako politik za KDU-ČSL se na úrovni samospráv dlouhodobě zasazuje o podporu nejen charitních sociálních služeb. Krom toho, že se angažuje v dalších pomáhajících uskupeních a expertních skupinách na sociální problematiku, je také člověkem velkého srdce a široké obliby nejen v Charitě a církevních kruzích. Při příležitosti jeho šedesátých narozenin připadajících na 11. července jsme se zeptali na několik otázek týkající se jeho charitní služby a víry. Ani cesta Jiřího Lodra totiž nebyla rovná.

Jak jste jako křesťan a syn živnostníka prožil období minulého režimu?

Od čtyř let jsem ministroval u sv. Jiří, kde mě páter Mixa oblékl do ministrantského, asi abych byl vyzbrojen na to, co mě čeká. To mi zůstalo do šestadvaceti let, kdy už jsem se o ten kostel mohl i starat a byl to prostor mého ticha. Byla tam také první Porta Catholica, takže jsme tam také dělali první protirežimový odboj. Mezi dětmi mě to ale identifikovalo velkým posměchem. Kdekteré využilo ostrého důvtipu totality  a pokřikovaly na mě: „Héle ministrant!“ Občas mě kamenovaly, občas se mě snažily napadnout, měl jsem ale i velkou smečku kamarádů…

Tatínek měl pekařství, po roce 1948 se ale z chlebodárce, který dával za druhé světové války lidem chleba zadarmo, stal člověk nepohodlný režimu. Přišel o živnost a zbytek života učil obor pekař-cukrář na učňovských školách. Byl jsem de facto dítko, které se nemohlo vzdělávat. Věděl jsem, že tatínkovi na mně záleží, a tak jsem šel do učení do Nečtin na chovatele ovcí. To režim nedomyslel, že tam byli ti nejkrásnější kluci s celé republiky, synové bačů, neposkvrnění lidé z horských čistých poměrů. Bylo to velice krásné společenství přátel. Chtěl jsem tehdy bačou i zůstat. Tatínek ale chtěl, abych se dostal dál, velice se zapřel a udělal ústupek režimu. Stačilo to na to, abych mohl jít na střední školu v Plasích, kde po roce skončil obor chovatel, a tak jsem pokračoval na střední zemědělské škole ve Stříbře. Čekalo se, že po svém osmnáctém roce vstoupím do KSČM, to se ale nepovedlo, a tak mi napsali popravčí dopis, který mi měl znemožnit studovat vysokou školu, ale Hospodin to chtěl zase jinak. Vedoucí katedry dopis stopil a řekl mi o něm až ve druhém ročníku, když byl můj tatínek odsouzen za vlastizradu, později překvalifikovanou. Docent Skřivan o mě tak moc stál, že mi při studiu nabídl půl úvazku na katedře.

Jak se zemědělský inženýr stane ředitelem diecézní charity?

V roce 1993 zde byl na návštěvě svatý otec Jan Pavel II, který na žádost tehdejšího pražského arcipastýře dal podnět k rozdělení pražské arcidiecéze a části budějovické diecéze, z čehož vznikla plzeňská diecéze. Já jsem v roce 1992 prožil něco, co změnilo podstatu mého dalšího rozhodování. Přivezli nám na farmu do Červeného Hrádku fůru slámy, chtěli jsme ji dát dobytku, ještě než přijdou velké lijáky, ale už lilo jako z konve. Házel jsem balíky nahoru na půdu a přitom se mi něco stalo se zády. Uvolnil se mi stejný segment páteře, který byl operován mému tatínkovi, na což v roce 1989 zemřel. Nechtěl jsem si to ale přiznat, přišel jsem si nenahraditelný. Měl jsem nesmírné množství práce, byl jsem táta od dvou dětí. Ještě měsíc poté, co jsem si to udělal, jsem jezdil do práce a snažil se překonávat bolest páteře, ale začaly mi ochrnovat nohy. V rodině zavládlo zděšení, protože jsem měl stejné bolesti jako tatínek, který zemřel po operaci páteře. Také moje žena přišla v deseti letech o tátu, který se stal zcela nemohoucím. Společně jsme se také starali o tchána, který měl sklerózu multiplex. Když mě viděl primář ve vojenské nemocnici, poslal mě okamžitě na sál.

Po operaci páteře jsem vůbec necítil nohy. Pochyboval jsem, jestli ještě vůbec budu chodit a hádal jsem se s Hospodinem. Za všechno, co jsem se snažil v životě poctivě dělat, jsem dopadl takhle… Při jedné hádce s Hospodinem jsem se zlostí tahal za nohavice a snažil se nohy rozpohybovat. Pak jsem se zhroutil strašnou bolestí, jako když se zbortí svět, a pak jsem začal cítit teplo jdoucí do nohou. Levá noha už se nikdy zcela nevzpamatovala, ale chodit můžu. Znamenalo to pro mě obrovskou pokoru. Přešel jsem do adorace vděčnosti a touhy znovu žít. Trvalo to zhruba rok, než jsem se vrátil do práce. Cítil jsem velkou chuť se do ní pustit.

Ale v tu dobu přicházeli Josef Žák, Michal Pometlo, Josef Kaše a spousta dalších a říkali „Jirko, my tě potřebujeme v nově budované diecézi. Otec biskup tě potřebuje.“ Jednou za mnou přišel otec Josef Žák na večerní rozmluvu. Připravil jsem si na papír patnáct šestnáct bodů, abych oponoval Hospodinu, proč nemůžu nastoupit. On se na mě podíval a říká: „A co vděčnost.“

Takže na ten pramen vděčnosti jsem navázal svým celoživotním posláním, protože jsem pochopil, že Hospodin mě oslovil právě v tu chvíli jménem. Proto jsem šel tou cestou přerodu ze zootechnika, který svou práci miloval, do něčeho, co v té době bylo naprosto neuchopitelné a nepojmenovatelné. Tehdy bylo pouze pár lidí v dobrovolných charitách, žádná vize. Otec biskup František mi pak volal a vítal moje rozhodnutí, já jsem mu na to říkal: „Otče biskupe, já se bojím.“ Nechal jsem si ještě tři dny na rozmyšlenou. Když jsem za otcem biskupem za tři dny jel, seděl v tramvaji můj biřmovací kmotr P. Antonín Hýža  a modlil se růženec. Řekl mi: „Já vím, kam jedeš, já se za Tebe modlím.“ To jsou nenáhody mého života. Cítil jsem velkou symboliku prázdnoty. Otci biskupovi jsem řekl: „Jsem zcela nepřipravený, ale jestli tohle Bůh chce a uzdravil mě pro tuto službu, pak nabízím svoji prázdnotu.“

Mohl by ředitele diecézní charity dělat někdo, kdo nemá víru?

Kdybych neměl víru, tak už jsem v této službě mrtvý. Některé chvíle jsou tak těžké a složité. Na jedné straně vidíte rozvoj díla, ale klepete se v základech a říkáte si, pane Bože, já to nedám. Vždy si říkám: uděláme dobré týmy a připravíme dobré podmínky, ale jak to zaplatíme? To je obrovský otazník, peníze jsou naprosto nestabilní a nejisté.

Jsem opravdu přesvědčen, že Bůh si mě připravil. Že mě zdrtil až na dno, a z této zkušenosti čerpám. Fyzicky cítím, že se držím podstaty kříže a šplhám po něm k Hospodinu, protože vím, že on mi dá tu sílu.

Boj o každého člověka v Charitě je pro mě strašně důležitý, protože není tajemstvím, že se máme v Charitě rádi, že vím, že za mnou moji lidé stojí a můžu stát za nimi. V tom je to největší tajemství služby Charity, aby se naplňovalo logos Charita – Láska. Zrovna tak bojuji o to, abychom se bavili o duchovních věcech a abychom se starali o dobro každého člověka, aby i on si mohl sáhnout na mysterium, s kterým se setkává. Cítím, že Hospodin si to vede, v tom je můj vnitřní klid. Jak se k tomu mystériu člověk dostane, to už je tajemstvím, které není mojí věcí. Já bych jen neměl nikoho odradit od cesty k Bohu.

Není tajemstvím, že spousta klientů Charity v pozdějším věku Boha najde…

Někdy říkám svým lidem, že jsme povinni si zout boty a s velkou pokorou přistupovat k životu každého člověka. Nemáme patent na rozum, máme vzdělání, ale každý člověk je tajemstvím. To je ta milost, že prožíváme, že Bůh na kříž nepřišel sám za sebe, ale má zájem každého člověka spasit v jeho osobním tajemství, osobním příběhu. My bychom pro to měli jen otevírat prostor.

Můžu dosvědčit, kolik lidí se obrátilo třeba v posledních týdnech života, protože Hospodin dá tu šanci se obrátit do posledního dechu. A my to nesmíme promeškat. Viděl jsem smíření rodin, rozhádaných sourozenců. Viděl jsem, kolik lidí se bojí smrti, ale pak přicházeli zasaženi například smířeným odchodem maminky a říkali, jaká je to pro ně výzva pro život.

Co byste chtěl ještě stihnout před odchodem z charitní služby?

Vybudovat chráněné bydlení pro handicapované děti a mladé lidi s mentálním nebo kombinovaným postižením na Domažlicku, protože je vidět, že rodiče, kteří si je nechali doma, chřadnou. Dále udržet službu sociální rehabilitace v Chebu, kde budeme muset prvně pořídit nový areál. Podílet se na formulaci zákona o sociálních službách, který by srovnal podmínky pro poskytování sociálních služeb na stejnou úroveň. To jsou takové ty technické věci. To nejstěžejnější pro mě ale je, abych měl komu předat žezlo služby. Vnímám to jako svou nejpalčivější vnitřní bolest. Hledám otevřeným srdcem, aby vedle mě už byl někdo, komu bych mohl vysvětlovat a dávat rady. Také cítím, jak je pro mě důležité najít nástupce pro Pavla Janouškovce, ředitele Městské charity Plzeň, který by chtěl příští rok skončit. Myslím si ale, že cestou pro nalezení nástupců není vyhlásit výběrové řízení, ale aby Bůh ukázal, kdo je dále schopen vést tu stopu milosti s Kristem.

 Jaká je největší výzva Charity do příštích let?

Jak v sekularizovaném světě najít lidi pro církevní organizaci služby. Jak oslovit lidi hledající, aby chtěli ne snad zatím znát Boha, ale přijmout, že jdou dělat do Charity proto, aby hledali dobro a rozměr Ducha a hledali jej v sobě i v týmech. Mám strach, že jsme vytvořili velkou síť služeb, ty se budou generačně posouvat a jde o to, zda bude důvodné ty služby držet. Je to můj velký otazník. Dokonce bychom měli mít odvahu zničit nebo předat cosi, co by se stávalo jen příspěvkovou organizací jakékoli instituce… i kdyby nesloužila špatně, ale uvnitř níž už se nebojuje o přizvání Hospodina do centra. Ekonomika vždycky nějak dopadne, zákon o sociálních službách nějak dopadne. Ale jde o to mít lidi, pokračovatele v dalších generacích, kteří budou otevřeni naslouchat Kodexu Charity jako tajemství a číst si ho po řádkách, přemýšlet o něm. A to je legitimní starost budoucnosti.

Připravil Petr Šimek