Stát, který na mapě Jižní Ameriky vypadá jako poměrně malá zemička, je ve skutečnosti více než desetkrát větší než naše republika a svou rozlohou (1.098.581 km) je pátou největší zemí Latinské Ameriky. Leží mezi 9o38' a 22o53' jižní šířky a 57o26' a 69o38' západní délky. Žije zde však méně obyvatel než u nás - jen asi osm a čtvrt miliónu. Z nich většinu tvoří Indiáni (podle sčítání lidu v roce 2001 je 62 procent obyvatel označeno za domorodé obyvatele. Z toho je skoro 31 procent indiánů Quechua (2,5 miliónu), 25 procent Aymará (2,1 miliónu), 2 procenta Chiquitano (180,000), 1,5 procenta Guaraní (130,000) a další 2,3 procenta jsou z dalších domorodých skupin). Zbytek jsou mestici (tzv. cholos, míšenci bělochů a indiánů) či kreolové (potomci španělských kolonizátorů), bílí misionáři a emigranti.

V zemi žije i malá asijská menšina, především v departmentu Santa Cruz, kde je čínská a japonská minorita. Tím se Bolívie řadí k zemím s největším procentem původního obyvatelstva na jihoamerickém kontinentě. Název Bolívie nese na památku legendárního osvoboditele od španělské nadvlády - Simona Bolívara. Úředním jazykem španělština a od 1976 také kečuánština a aymarština.

Říše Inků

První civilizace se datuje v bolívijských Andách kolem roku 2.000 před Kristem. K těm, které jsou známy i ve světě, patřila civilizace Tiawanaku (Tiahuanaco), která sídlila v okolí jezera Titicaca. Do dnešních dnů se zachovaly zbytky kamenných staveb, jež ohromují nejen svou mohutností (některé z kamenů váží přes 30 tun), ale také způsobem a hlavně přesností opracování. Tyto mnohatunové bloky, z nichž některé mají nepravidelné tvary s šesti i více na sebe dosedajícími plochami, byly opracovány tak přesně, že mezi ně nelze zasunout ani papír. Stavitelé přitom nepoužívali žádné spojovací materiály. Právě tady, na jezeře Titicaca, se začíná psát historie slavné říše Inků. Zde podle indiánské pověsti sestoupil první Inka - Manco Capac - a jeho sestra Mama Ocllo z božského Slunce na Isla del Sol (ostrov Slunce) a přinesli lidem poznatky o řemeslech, zemědělství, umění a věd. Tato říše s vysoce organizovanou státní strukturou, vysoce rozvinutým sociálním i hospodářským systémem, existovala v Bolívii v době podmanění Španěly teprve asi sto let.

Těžba stříbra

Dobývání této říše bylo zahájeno v roce 1535 - posléze vzniklo nové španělské vícekrálovství Peru, ke kterému území dnešní Bolívie náleželo jako tzv. Alto Peru. V této době (roku 1545) byla objevena bohatá naleziště stříbra u města Potosí. Z jediné hory - Cerro Rico - bylo vytěženo množství stříbra, které v té době údajně tvořilo 90% veškerých zásob stříbra v Evropě. Je ale také pravdou, že během 450 let, po které už těžba na Cerro Rico trvá, při získávání této rudy zahynulo přes 8 milionů dělníků. Tedy více, než kolik má Bolívie nyní obyvatel. Tato hora je doslova "prošpikovaná" štolami zvanými bocaminas, z nichž některé byly tak malé, že v nich mohli pracovat jenom malí chlapci. Tato těžká práce spolu s velkou nadmořskou výškou (vrchol hory leží ve výšce 4.824 m n.m.) vedla k předčasným úmrtím. Horníci museli každý den cestou na svá pracoviště překonávat výškový rozdíl téměř 1.000 m, což samo o sobě je v těchto výškách úctyhodný výkon. Téměř třetinu Bolívie zaujímá vysokohorské území. Mezi dvěma hřebeny And se rozprostírá náhorní plošina Altiplano s průměrnou výškou 3.800 m. Na ní leží také největší město Bolívie - La Paz - které pozvolna převzalo "titul" hlavního města. Ze Sucre, které dosud oficiálně figuruje jako hlavní město, se většina důležitých institucí přestěhovala do La Pazu a význam Sucre pozvolna upadá, je zde jen sídlo Nejvyššího soudu.

Amazonská fauna a flóra

Andy (zde nazývané Cordilleras) dosahují v Bolívii nadmořské výšky i přes 6.000 m a nejvyšším vrcholem v zemi je druhá nejvyšší sopka světa - Sajama - s 6.520 metry nadmořské výšky. Jezero Titicaca je nejvýše položeným splavným jezerem na světě (3.810 m n. m.) a i svou rozlohou 8.965 kilometrů čtverečních (některé zdroje udávají 6.850, jiné přes 9.000 ) patří k největším na světě. Mezi další unikátní přírodní oblasti na Altiplanu se řadí také oblast solných jezer - Salar de Uyuni a Salar de Coipasa v jihozápadní části Bolívie. Nicméně větší část Bolívie - zbylé dvě třetiny - tvoří nížiny, které na severovýchodě země přecházejí do Amazonské nížiny a na jihovýchodě do paraguayského Gran Chaco.
Bolívie je také rezervoárem původní amazonské flóry a fauny, která je zde mnohem méně devastovaná než v sousední Brazílii, kde je původní ekosystém narušen neustále postupující těžbou dřeva v tropických deštných pralesích. V bolívijských pralesích žije více než 1.200 druhů ptáků, přes 200 různých druhů savců, 100 druhů plazů. Pod pralesní klenbou nachází domov nespočetné druhy hmyzu, hadů ( například jihoamerický korálovec), žab a to především z čeledi Dendrobatidae, které se řadí mezi nejjedovatější v Americe. Jejich jed sloužil i k výrobě proslulého šípového jedu (jed z jedné žáby stačí na dávku pro 50 šípů), najdeme tu i sovu brýlovou, tesaříka harlekýna, pásovce velkého. Svůj domov tady mají i opice, netopýři, pumy, jaguáři, tukani,nespočetné druhy papoušků (Ara Arakanga) a malých kolibříků, kardinálů. Z dalších zástupců fauny je to např. mravenečník, jelenec bahenní a jiné druhy. V řekách jsou nejen proslavené pirani, ale také říční delfíni a prales návštěvníka ohromí pestrou škálou rostlin, kterých je zde přes 20 tisíc různých druhů. Namátkou můžeme jmenovat např. : Syphonia elastica (kaučukovník), bavlník, kakaovník, kávovník, rýži, koku, yuku, ananas, pepř, meloun, bromélie, liány a také nejznámější tropickou květinu - orchidej. Ve vyšších oblastech se pěstuje i pšenice, kukuřice, fíky, víno. Velmi zajímavé jsou i kaktusové pláně. K nejznámějším zástupcům zdejší fauny patří plameňáci a lišky. V nejvyšších nadmořských výškách v oblasti Altiplana - horské oblasti, kde je suchý vzduch a po celý rok zde fouká studený vítr. Teploty se podle ročního období pohybují v rozmezí -12° až +16° C. Tato místa s chladným podnebím se stala domovem lam( lamy guanaco, alpaka a vicuna) a kondorů.

Druhá nejchudší země Latinské Ameriky

Toto vše je bohatstvím této země. Přesto však je Bolívie druhou nejchudší latinskoamerickou zemí s hrubým domácím produktem na obyvatele 650 USD (což je 4x méně než Venezuela nebo Chile a 2x méně než Peru nebo Ecuador). Její hospodářský úpadek měl dvě příčiny. Tou prvou bylo snížení produkce zprvu skoro bezedných stříbrných dolů spolu s poklesem významu stříbra na světových trzích, která nebyla nahrazena ani pozdější těžbou cínu a antimonu. A tou druhou příčinou byla ztráta strategicky významných území v několika válkách. V r. 1878 začala válka s Chile, ve které Bolívie přišla o provincii Antafogastu na pobřeží Tichého oceánu, čímž se z Bolívie stal vnitrozemský stát. V dalších válkách s Brazílií a Paraguayí ztratila další části území, která mu umožňovala využívat dopravu po řekách Amazonce a La Plata do Atlantiku. Důsledkem toho jsou vysoké dopravní náklady, které snižují konkurenceschopnost bolívijských rud na světových trzích.
Zemědělství, byť zaměstnává téměř polovinu výdělečně činných osob, nestačí pokrýt ani domácí spotřebu. Pěstují se zde především brambory, kukuřice, maniok, bavlna, cukrová třtina, káva, kakao a také koka. Rozšířený je chov hovězího dobytka, ovcí a v andské oblasti také lam, v nížinách je častým zdrojem obživy rybolov. 
Úředními jazyky jsou španělština, kečua a aymará, platidlem je boliviano (Bs) = 100 centavos. Většina obyvatel pracuje ve službách (doprava, spoje, obchod, finančnictví, veřejná správa), 21% se živí zemědělstvím a rybolovem, 15% pracuje v průmyslu, 15% je zaměstnáno v oblasti těžby surovin, 3% pak ve stavebnictví.